Historie molossovitých plemen

8. května 2016 v 12:38 |  BORDEAUXSKÁ DOGA (BX)
Bordeauxská doga (dále jen BX) společně s bulmastifem, mastinem, cane corsem, leonbergrem, rotvajlerem a mnoha dalšími podobně stavěnými plemeny psů patří mezi takzvané molossy. Molossové jsou mohutní těžcí psy, jež mají silné kosti, masivní hlavu a převážně vyrovnanou povahu. Historie BX je velice starodávná, a podobala se jiným molossům (Triquet, 1997).

Molossovitá plemena mají společné kořeny kdesi dávno ve starověku, kdy byly u Berlína nalezeny kosterní pozůstatky mohutného psa Canis familiaris decumanus Nehring. Jednotlivé detaily lebky evokují podobu současných dogovitých psů (Sehnerová, 2001). První zmínka o molossech byla zaznamenána v listě z roku 326 př.n.l., který zmiňuje silného zavalitého psa s krátkými širokými zuby (Bíroš, 2005). V roce 581 př.n.l. pomohli odvážní psi při bitvě ochránit město Korint. Obrovští pastevečtí psi byli nejen ochránci stád, ale i lidí a majetku kmene či občiny. Obrovské psy působící mnohdy jako krvelačné bestie, přesto však stále oddané svým pánům, chovali na území dnešního Řecka Molossové, jeden z kmenů Ilyrů. Když Molossové psa darovali, což se nestávalo příliš často, byl to cenný dar a obdarovanému bylo ctí ho přijmout. Nikdy se však nestalo, že by psa prodali sousedním kmenům. Dobře totiž věděli, čeho je jejich pes schopen a netroufli si riskovat, že by jejich protivníci později využili takto silných zbraní proti nim (Sehnerová, 2006).

Již Alexandr Veliký vlastnil psy molosského typu. Když se molosská princezna Olympia provdala za marockého krále Filipa a narodil se jí v roce 356 př.n.l. syn Alexandr, dostala darem od svých rodičů smečku psů. Jejich potomci pak Alexandra doprovázeli na jeho výbojích do přední Asie a Indie (Štourač, 2007). Později dostal darem od krále Porus-Sofites 150 velkých psů. Byli daleko větší než psi epirští, jak byli také molossové nazýváni. Vyšlo najevo, že epirští psi za sto let své domestikace značně zakrněli. Indičtí psi, které dostal Alexandr Veliký darem, byli daleko mohutnější a odvážnější. Alexandr tyto psy přivezl do Makedonie, kde přispěli k osvěžení krve domácích molosských psů, jejichž potomstvu se pak říkalo supermolosští psi. Po Alexandrově smrti se tito psi stali dědictvím různých knížat a tak se dostali postupně do celého světa.

Ušní boltce těchto psů byly většinou převislé, avšak u válečných dog bylo zvykem uřezávat uši téměř u hlavy. Hlavním důvodem bylo nebezpečí, které hrozilo smečkou vlků. Vlci odjakživa loví podle zbabělého postupu, dle loveckých zákonů smečky. Například psa by jeden z nich přidržel za ocas, další dva za uši a ostatní by ho, znehybnělého a bezmocného, rozsápali (Sehnerová, 2001). Z tohoto důvodu se kupíroval také ocas. Není to nic neobvyklého. Ještě dnes pastevci v horách ve střední Asii kupírují uši svým pracovním psům. Jelikož tam psi přijdou do styku s nejrůznějšími silnými šelmami, jež dokáží využít citlivosti psích boltců stejně jako jejich předci.

Vývoj psů dogovitého typu


Nejprve se slovo doga začalo používat na konci 14. století. Před 19. století neexistoval pro dogy standard, avšak vzhledem k jejich využití a exteriéru si byly velice podobné. Do skupiny dog patřili strážní psi používaní na ochranu majetku a vinic, psi řezníků, mnoho loveckých psů, kteří pronásledovali divočáky, medvědy, jaguáry a ostatní divokou zvěř a pastevečtí psi, kteří hlídali ovce či dobytek (Janisch, 2000). Postupem času byl název moloss vymezen pro plemena mastiffů zahrnující dnešní španělské a neapolské mastiny, bulmastiffy a tibetskou dogu. Na počátku čtrnáctého století existoval ve Francii Doguin d´Aquitaine, jež byl potomkem francouzského molossa. Ten byl chován pro boj s medvědy, divočáky a jinými psy. Dle oblasti a pracovního využití, které splňovali, existovalo mnoho typů tohoto psa. Jejich vzhled se všeobecně lišil především barvou, typem srsti, tvarem skusu, avšak stavbou těla si byli velice podobní. Časem se zachoval preferovaný typ označovaný jako řeznický pes, jež byl používán francouzskými šlechtici a bohatými rodinami jako domácí strážce (Bíroš, 2005).

Historie šlechtění molossů


Moloss je nejen dar přírody, ale také výsledek šlechtění. Pokud lze již v té době mluvit o čistokrevnosti a o plemeni, psi kmene molossů rozhodně čistokrevní nebyli. Byli to kříženci původních épeirských pasteveckých psů s pasteveckými psy Keltů, což byli stepní asijští psi. Sehnerová (2006) uvádí, že již tehdy byli molossové lidovou selekcí cílevědomě šlechtěni, a to s ohledem na velikost, hmotnost a specifické povahové vlastnosti - bojovnost, neústupnost a oddanost pánovi. Do chovu byli vybíráni stále větší a mohutnější jedinci, podměreční a neduživci, štěkavci a bázlivci byli utráceni.

Velcí psi žijící na britských ostrovech údajně zapůsobili hlubokým dojmem na Caesara. Ten udělil jednomu ze svých důstojníků titul procurator cynegii a pověřil ho dopravou několika těchto psů do Říma. Jejich potomci se pak využívali v arénách a legiích. V této době se dají hledat kořeny cílené plemenitby. Kolem roku 80 př.n.l. dělili Římané psy do třech skupin - psi domácí, pastevecké nebo ovčácké a bojové nebo útočné (Bečková, 2003).

Všechna molosská plemena vznikla postupným přikřižováním několika plemen psů, proto se nedá říct, až na pár vyjímek mezi pasteveckými psy, že jsou to plemena starobylá a už vůbec ne čistá. Starobylí jsou pouze předci jejich plemen. Například kolem roku 1960 se BX využívala k osvěžení krve plemene tosa-inu (Koštová, 2002). Některá plemena molossů vznikla ve středověku, jelikož už tehdy byla potřeba psa s určitým exteriérem a především konkrétními povahovými vlastnostmi. Dle těchto dalších potřeb vznikla další plemena v novověku a několik plemen i v nedávné době, ba dokonce stále nová plemena ještě vznikají.

Ve 20. století hrozilo mnoha plemenům velkých psů vyhynutí. Díky Velké francouzské buržoazní revoluci, která se dotkla nejen BX, ale také ostatních molossů a dvěma světovým válkám, kdy nebylo snadné psy velkých plemen uživit, zbylo z mnoha plemen jen několik jedinců. Podle Sivákové (2007), bylo toto plemeno za války doslova téměř vyjezeno. Zachránily se údajně čtyři jedinci, jež byli využiti k regeneraci chovu. Příbuzenská plemenitba je zde tedy od samého počátku. K jejich velkému štěstí se našli nadšenci, kteří se zasloužili o obnovu těchto plemen. Plemena byla znovu vytvářena dle nejrůznějších písemných, ale také ilustrativních záznamů, k nimž patřili zejména historické knihy, kroniky, ale i staré kynologické časopisy. Při obnově plemen se využívalo především úzké příbuzenské plemenitby, jež měla negativní vliv na zdraví "nově vzniklých" jedinců. Bylo zde prováděno přikřižování pochybných nečistokrevných psů a následně psů plemen, která se těm původním v něčem jen zčásti podobala. Zvířata měla a mají z úzkého příbuzenského spojení zdravotní a psychické problémy stejně tak jako lidé. Již ve starověku bylo zakazováno spojení matky se synem, otce s dcerou, či dalších úzkých příbuzenských sňatků. Jen v některých civilizacích bývaly povoleny sňatky mezi královskými sourozenci. Proto se již v rodech šlechticů vyskytovali fyzicky i duševně postižení jedinci. Dnes genetičtí vědci a veterináři varují chovatele před pokračováním v chovu metodou příbuzenské plemenitby, jež s sebou přináší neustále rostoucí výskyt dědičných chorob (Sehnerová, 2000).

Sehnerová (2006) uvádí: "Většina současných molossů je více či méně přesným odlitkem plemene původního, ale materiál již není čistý kov, ale slitina.". Největší hrozbou bylo, že šlechtění molossovitých plemen podléhalo módě a komerci a tak je tomu bohužel dodnes. Naprosto nesmyslně se dává přednost co největším a nejtěžším zvířatům, následkem čehož trpí nemálo plemen molossů závažnými zdravotními problémy jako jsou deformace kloubů a celé kostry. Ačkoliv tato plemena byla původně využívána jako aktivní pracovní psi, dnes je mnoho jedinců těchto plemen neschopno větší fyzické zátěže a umírají relativně mladí.

autor článku Ing. Klára Jandová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama