Historie a součastnost plemene BX

8. května 2016 v 12:42 |  BORDEAUXSKÁ DOGA (BX)
BX je charakteristický zápasník. Její statná postava, tělesná síla, mrštnost a odolnost, její fyzikální skladba může být srovnatelná s bojovníkem vykonávajícím řecko-římské zápasy nebo sboxerem. Plastická mohutnost jejího svalstva,pozornost a její opravdový výraz s tajemným okem, tak nepřístupný a neznámý, je inspirací k velké úctě a zároveň obavě. Přestože se někdy může jevit nedůvěřivě, pod jejím pohledem se zejména u současné žijících jedinců, skrývá maska klidné povahy, (Triquet, 1997).

BX patří mezi nejstarší francouzská plemena. Triquet (1997) uvádí, že své jméno dostala podle svého výskytu převážně na jihozápadě Francie. Podle tradic, je sféra původu dogy z Bordó situovaná do povodí Akvitánie, mezi městy v Bordó, oblasti Pyrenejí a strany Jižní části Francie, která vede z Tarbes do Toulouse.
Již starosvětští řečtí a římští spisovatelé se ve svých spisech zmiňují nejen o tehdejší politické situaci, vládcích, válkách a bitvách, ale také o zemědělství, kam velké psy zahrnují. Psi pásli stáda s polodivokým dobytkem, doprovázeli své pány na lovu i v boji a vždy udivovali svou silou a oddaností. Tehdejší skupiny molossů byly pojmenovány podle míst, kde se tito psi nacházeli. Konkrétně BX patřily do skupiny psů Alanských; jedná se o psy barbarského kmene Alanů ze Zakavkazska. Jejich bílý pastevecký pes, odlišující se od dog a mastifů, je jedním z prapředků španělského a neapolského mastina, argentinské a bordeauxské dogy (Sehnerová, 2006).

BX, jinak také nazývaná pyrenejský nebo francouzský mastiff, vznikla křížením se psy dánskými a později novofundlandskými. Všeobecně byly dogy považovány za psy nejlepší a nejčistší krve, kteří se v Anglii používali k zušlechťování mastiffů, u nichž docházelo k degeneraci. Dle nejstarších kynologických pramenů jsou tyto dogy potomky gallských válečných psů. V polovině 19. století byly ceněny jen v Aquitanii, kde se používali k lovu divočáků, hlídání domů a stád a jako pomocníci řezníků (Bíroš, 2005).

BX byly dříve nazývány jen jako Doga nebo Mậtin. První doklad stávajícího jména se objevil ve francouzském výstavním katalogu v roce 1863, kdy zde byl vystaven první exemplář (Oliff, Class u. a., 1999). Bíroš (2005) uvádí, že se výstava psů konala v Jardin d´Acclimatation v Paříži a vítězem výstavy se stala fena Magentas.
Koncem devatenáctého století se dostala BX do Anglie na výstavy a psí zápasy. V roce 1895 uveřejnil John Prostor v časopise The Stock Keeperčlánek popisující jeho dojmy z posuzování "bojových psů z jižní Francie". Když anglické zákony zakázaly psí zápasy, bylo toto plemeno chováno téměř exkluzivně jen pro výstavní účely. V šedesátých letech dvacátého století doktor Philip Todd dovezl BX do USA. Následně se však přestěhoval do Nizozemí. Zde založil chov tohoto plemene, k němuž přispěl taktéž v USA (Bíroš, 2005).

Po 2. světové válce bylo toto plemeno ohroženo takřka vymřením. Během této doby plemeno velice trpělo především pro nedostatek potravin a úbytek chovatelů. Toho času se na výstavě v Paříži objevovalo ojediněle. V některých zemích bylo dokonce vyškrtnuto ze seznamu plemen. V Německu a ve Francii se toto plemeno zredukovalo dokonce na pouhých 12 jedinců. Znovuzrození ho čekalo v šedesátých letech 20. století. V roce 1988 žilo v Německu již 30 příslušníků tohoto plemene. Od té doby stoupla populace na cca 650 zvířat. Důležité je zmínit zde jméno Raymond Triquet, který se spolu s doktorem Luquetem zasloužil o obnovení plemene. Vysoký nárůst a zájem je v současné době zaznamenáván z východních zemí. Největším úspěchem je, že ze 105 jedinců zapsaných na 1. setkání národních chovatelů Molossů, které se konalo v Metz, pocházelo 40% těchto zvířat z ciziny včetně USA a Finska. (Bíroš, 2005).

Dnes je chov Bordeauxksé dogy rozšířen do celé řady zemí. Pro svou výjimečnou povahu hrozivě vypadajícího flegmatika stoupá počet příznivců tohoto plemene také u nás. Ovšem vzhledem k málopočetnosti plemene není jeho chov zcela jednoduchý. Nastává zde totiž problém vysokého stupně příbuzenské plemenitby. Při využívání příbuzenské plemenitby nositelů určité vady se procento jejího výskytu značně zvyšuje, přestože se možná u rodičů vada neprojevila. Další negativní následek příbuzenské plemenitby je snižování genetické variability populace. Tento stav se pak projevuje všeobecně sníženou odolností psů, problematikou zabřezávání fen, postupným snižováním věku zvířat a dalšími negativy. Proto je důležité dbát více na problematiku exteriéru, povahy a především zdraví.

Současná psí plemena se nevyvíjela pouze evolucí a přírodní selekcí, ale z velké části se na jejich vývoji podílel člověk. Ne však vždy ve prospěch psa, nýbrž ve prospěch svůj. V chovu některých málopočetných plemen psů, kam také bordeauxská doga patří, se šlechtění typu přehání až do extrémů. Negativní vliv příbuzenské plemenitby je zlehčován a tak se zvyšuje riziko dědičných defektů. V chovu se upřednostňují šampióni výstav, oproti psům s méně tituly, avšak po genetické i zdravotní stránce pro chov daleko přínosnějším.

Během několika let dochází u málopočetných dogovitých plemen psů k situaci, kdy jsou si téměř všichni žijící jedinci vzájemně více či méně příbuzní. Částečným řešením by se mohl zdát import chovných psů ze zahraničí. Většinou se však nepovede dovézt dostatečné množství zvířat a tak se stává, že je jedním krycím psem ze zahraničí kryta většina fen v republice. Proto bychom my všichni příznivci tohoto plemene měli spojit síly a snažit se o to, aby se chov ubíral správným směrem...

autor článku Ing. Klára Jandová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama