Květen 2016

Pravda o bojových plemenech

8. května 2016 v 12:45 BORDEAUXSKÁ DOGA (BX)

"Žádné bojové psí plemeno nikdy neexistovalo a neexistuje. Existují pouze psí jedinci zneužívaní ke psím zápasům (Sehnerová, 2001). " Souboje psích gladiátorů byly velmi kruté, avšak zároveň striktně regulované pravidly. Oba protivníci museli být přibližně stejné hmotnosti, určité chvaty byly zakázané a jak bylo třeba, musel vlastník přinutit zvíře změnit pozici. Při boji nebyl tolerován žádný pokřik nebo povzbuzování (Bíroš, 2005).

"Bojový" pesbylo tedy zvíře barbarů, které bylo odchyceno na válečném poli nebo dovezeno z římských provincií k zápasům v cirkách. Tento typ psa zmizel po rozpadu římské říše. V moderní době vyšlechtěná plemena psů k hubení krys, byla člověkem zneužita k zápasům nejen se psy. Jsou to psi nanejvýš střední váhy, kteří jsou velice vytrvalí. Když se jim dostane vysoká hladina adrenalinu do krve, v ringu neznají pravidla, to vše však kvůli svému agresivnímu pánovi, jemuž jsou oddaní a bojují jen pro něj.

V každém plemeni se najdou agresivní, kousaví jedinci, protože jsou chovatelem či pánem špatně socializováni. Stejně tak jako dochází k útokům například molossů, najdou se agresivní jedinci i mezi jezevčíky, kokršpaněly či jinými plemeny menšího vzrůstu. Agresivita u těchto plemen je v podstatě stejně vysoká, jen se o jejich útocích tolik nemluví, vzhledem k jejich mírnějším následkům. Zařadit mezi nebezpečná psí plemena například bulmastifa, BX, komondora, německého ovčáka a další plemena velkého až obřího vzrůstu je naprostý nesmysl. Vždyť agresivita se projevuje u každého plemene ať malého či velkého, jen v různé míře. Jak uvádí Sehnerová (2001): "Nemůžeme tvrdit, že existují psí plemena nebezpečná lidem, nanejvýš zde lze potvrdit, že existují lidé nebezpeční psům, kteří ovlivňují jejich chování a následkem je labilní povaha těchto psů." Pokud pes napadne vetřelce, který přelezl jeho plot, nemůžeme hned odsuzovat všechny psy příslušného plemene, ale posuzovat psa jako jedince. Současně bychom měli uvažovat, proč pes člověka napadl, vždyť vstoupil na jeho území a on je povinen toto území bránit, k tomu je přeci vycvičen. Psi mohou kousat z mnoha různých důvodů, včetně sociálního konfliktu, teritoriální obrany, bázlivosti nebo úzkosti.

Žádný pes se nerodí jako zabiják, notabene ne jako lovec lidí! Za to může buď nezvládnutá výchova, nebo v horším případě úmyslný výcvik k agresivitě(Vacková, 2000). Agresivní psi nejsou výtvorem přírody, nýbrž zvrhlou fantazií a chováním člověka, který psy cvičí pro tzv. psí zápasy, které jsou u nás sice zákonem zakázány, avšak stále se najde mnoho chovatelů, kteří psy pro tyto účely vychovávají a následně množí. Bijí psy olověnou tyčí a od rána do večera na ně křičí a dávají jim najevo svou sílu v rukou neustálým týráním, aby psa vyprovokovali k útoku ze strachu. Takový pes se pak stává bázlivým a na všechno ve svém okolí reaguje agresivitou. Konflikty jsou často založené na majitelově chybějících znalostech chování a biologických požadavcích příslušných jejich potřebám v psím životě. Toto platí zvláště při komunikaci se psy.

autor článku Ing. Klára Jandová

Historie a součastnost plemene BX

8. května 2016 v 12:42 BORDEAUXSKÁ DOGA (BX)
BX je charakteristický zápasník. Její statná postava, tělesná síla, mrštnost a odolnost, její fyzikální skladba může být srovnatelná s bojovníkem vykonávajícím řecko-římské zápasy nebo sboxerem. Plastická mohutnost jejího svalstva,pozornost a její opravdový výraz s tajemným okem, tak nepřístupný a neznámý, je inspirací k velké úctě a zároveň obavě. Přestože se někdy může jevit nedůvěřivě, pod jejím pohledem se zejména u současné žijících jedinců, skrývá maska klidné povahy, (Triquet, 1997).

BX patří mezi nejstarší francouzská plemena. Triquet (1997) uvádí, že své jméno dostala podle svého výskytu převážně na jihozápadě Francie. Podle tradic, je sféra původu dogy z Bordó situovaná do povodí Akvitánie, mezi městy v Bordó, oblasti Pyrenejí a strany Jižní části Francie, která vede z Tarbes do Toulouse.
Již starosvětští řečtí a římští spisovatelé se ve svých spisech zmiňují nejen o tehdejší politické situaci, vládcích, válkách a bitvách, ale také o zemědělství, kam velké psy zahrnují. Psi pásli stáda s polodivokým dobytkem, doprovázeli své pány na lovu i v boji a vždy udivovali svou silou a oddaností. Tehdejší skupiny molossů byly pojmenovány podle míst, kde se tito psi nacházeli. Konkrétně BX patřily do skupiny psů Alanských; jedná se o psy barbarského kmene Alanů ze Zakavkazska. Jejich bílý pastevecký pes, odlišující se od dog a mastifů, je jedním z prapředků španělského a neapolského mastina, argentinské a bordeauxské dogy (Sehnerová, 2006).

BX, jinak také nazývaná pyrenejský nebo francouzský mastiff, vznikla křížením se psy dánskými a později novofundlandskými. Všeobecně byly dogy považovány za psy nejlepší a nejčistší krve, kteří se v Anglii používali k zušlechťování mastiffů, u nichž docházelo k degeneraci. Dle nejstarších kynologických pramenů jsou tyto dogy potomky gallských válečných psů. V polovině 19. století byly ceněny jen v Aquitanii, kde se používali k lovu divočáků, hlídání domů a stád a jako pomocníci řezníků (Bíroš, 2005).

BX byly dříve nazývány jen jako Doga nebo Mậtin. První doklad stávajícího jména se objevil ve francouzském výstavním katalogu v roce 1863, kdy zde byl vystaven první exemplář (Oliff, Class u. a., 1999). Bíroš (2005) uvádí, že se výstava psů konala v Jardin d´Acclimatation v Paříži a vítězem výstavy se stala fena Magentas.
Koncem devatenáctého století se dostala BX do Anglie na výstavy a psí zápasy. V roce 1895 uveřejnil John Prostor v časopise The Stock Keeperčlánek popisující jeho dojmy z posuzování "bojových psů z jižní Francie". Když anglické zákony zakázaly psí zápasy, bylo toto plemeno chováno téměř exkluzivně jen pro výstavní účely. V šedesátých letech dvacátého století doktor Philip Todd dovezl BX do USA. Následně se však přestěhoval do Nizozemí. Zde založil chov tohoto plemene, k němuž přispěl taktéž v USA (Bíroš, 2005).

Po 2. světové válce bylo toto plemeno ohroženo takřka vymřením. Během této doby plemeno velice trpělo především pro nedostatek potravin a úbytek chovatelů. Toho času se na výstavě v Paříži objevovalo ojediněle. V některých zemích bylo dokonce vyškrtnuto ze seznamu plemen. V Německu a ve Francii se toto plemeno zredukovalo dokonce na pouhých 12 jedinců. Znovuzrození ho čekalo v šedesátých letech 20. století. V roce 1988 žilo v Německu již 30 příslušníků tohoto plemene. Od té doby stoupla populace na cca 650 zvířat. Důležité je zmínit zde jméno Raymond Triquet, který se spolu s doktorem Luquetem zasloužil o obnovení plemene. Vysoký nárůst a zájem je v současné době zaznamenáván z východních zemí. Největším úspěchem je, že ze 105 jedinců zapsaných na 1. setkání národních chovatelů Molossů, které se konalo v Metz, pocházelo 40% těchto zvířat z ciziny včetně USA a Finska. (Bíroš, 2005).

Dnes je chov Bordeauxksé dogy rozšířen do celé řady zemí. Pro svou výjimečnou povahu hrozivě vypadajícího flegmatika stoupá počet příznivců tohoto plemene také u nás. Ovšem vzhledem k málopočetnosti plemene není jeho chov zcela jednoduchý. Nastává zde totiž problém vysokého stupně příbuzenské plemenitby. Při využívání příbuzenské plemenitby nositelů určité vady se procento jejího výskytu značně zvyšuje, přestože se možná u rodičů vada neprojevila. Další negativní následek příbuzenské plemenitby je snižování genetické variability populace. Tento stav se pak projevuje všeobecně sníženou odolností psů, problematikou zabřezávání fen, postupným snižováním věku zvířat a dalšími negativy. Proto je důležité dbát více na problematiku exteriéru, povahy a především zdraví.

Současná psí plemena se nevyvíjela pouze evolucí a přírodní selekcí, ale z velké části se na jejich vývoji podílel člověk. Ne však vždy ve prospěch psa, nýbrž ve prospěch svůj. V chovu některých málopočetných plemen psů, kam také bordeauxská doga patří, se šlechtění typu přehání až do extrémů. Negativní vliv příbuzenské plemenitby je zlehčován a tak se zvyšuje riziko dědičných defektů. V chovu se upřednostňují šampióni výstav, oproti psům s méně tituly, avšak po genetické i zdravotní stránce pro chov daleko přínosnějším.

Během několika let dochází u málopočetných dogovitých plemen psů k situaci, kdy jsou si téměř všichni žijící jedinci vzájemně více či méně příbuzní. Částečným řešením by se mohl zdát import chovných psů ze zahraničí. Většinou se však nepovede dovézt dostatečné množství zvířat a tak se stává, že je jedním krycím psem ze zahraničí kryta většina fen v republice. Proto bychom my všichni příznivci tohoto plemene měli spojit síly a snažit se o to, aby se chov ubíral správným směrem...

autor článku Ing. Klára Jandová

Historie molossovitých plemen

8. května 2016 v 12:38 BORDEAUXSKÁ DOGA (BX)
Bordeauxská doga (dále jen BX) společně s bulmastifem, mastinem, cane corsem, leonbergrem, rotvajlerem a mnoha dalšími podobně stavěnými plemeny psů patří mezi takzvané molossy. Molossové jsou mohutní těžcí psy, jež mají silné kosti, masivní hlavu a převážně vyrovnanou povahu. Historie BX je velice starodávná, a podobala se jiným molossům (Triquet, 1997).

Molossovitá plemena mají společné kořeny kdesi dávno ve starověku, kdy byly u Berlína nalezeny kosterní pozůstatky mohutného psa Canis familiaris decumanus Nehring. Jednotlivé detaily lebky evokují podobu současných dogovitých psů (Sehnerová, 2001). První zmínka o molossech byla zaznamenána v listě z roku 326 př.n.l., který zmiňuje silného zavalitého psa s krátkými širokými zuby (Bíroš, 2005). V roce 581 př.n.l. pomohli odvážní psi při bitvě ochránit město Korint. Obrovští pastevečtí psi byli nejen ochránci stád, ale i lidí a majetku kmene či občiny. Obrovské psy působící mnohdy jako krvelačné bestie, přesto však stále oddané svým pánům, chovali na území dnešního Řecka Molossové, jeden z kmenů Ilyrů. Když Molossové psa darovali, což se nestávalo příliš často, byl to cenný dar a obdarovanému bylo ctí ho přijmout. Nikdy se však nestalo, že by psa prodali sousedním kmenům. Dobře totiž věděli, čeho je jejich pes schopen a netroufli si riskovat, že by jejich protivníci později využili takto silných zbraní proti nim (Sehnerová, 2006).

Již Alexandr Veliký vlastnil psy molosského typu. Když se molosská princezna Olympia provdala za marockého krále Filipa a narodil se jí v roce 356 př.n.l. syn Alexandr, dostala darem od svých rodičů smečku psů. Jejich potomci pak Alexandra doprovázeli na jeho výbojích do přední Asie a Indie (Štourač, 2007). Později dostal darem od krále Porus-Sofites 150 velkých psů. Byli daleko větší než psi epirští, jak byli také molossové nazýváni. Vyšlo najevo, že epirští psi za sto let své domestikace značně zakrněli. Indičtí psi, které dostal Alexandr Veliký darem, byli daleko mohutnější a odvážnější. Alexandr tyto psy přivezl do Makedonie, kde přispěli k osvěžení krve domácích molosských psů, jejichž potomstvu se pak říkalo supermolosští psi. Po Alexandrově smrti se tito psi stali dědictvím různých knížat a tak se dostali postupně do celého světa.

Ušní boltce těchto psů byly většinou převislé, avšak u válečných dog bylo zvykem uřezávat uši téměř u hlavy. Hlavním důvodem bylo nebezpečí, které hrozilo smečkou vlků. Vlci odjakživa loví podle zbabělého postupu, dle loveckých zákonů smečky. Například psa by jeden z nich přidržel za ocas, další dva za uši a ostatní by ho, znehybnělého a bezmocného, rozsápali (Sehnerová, 2001). Z tohoto důvodu se kupíroval také ocas. Není to nic neobvyklého. Ještě dnes pastevci v horách ve střední Asii kupírují uši svým pracovním psům. Jelikož tam psi přijdou do styku s nejrůznějšími silnými šelmami, jež dokáží využít citlivosti psích boltců stejně jako jejich předci.

Vývoj psů dogovitého typu


Nejprve se slovo doga začalo používat na konci 14. století. Před 19. století neexistoval pro dogy standard, avšak vzhledem k jejich využití a exteriéru si byly velice podobné. Do skupiny dog patřili strážní psi používaní na ochranu majetku a vinic, psi řezníků, mnoho loveckých psů, kteří pronásledovali divočáky, medvědy, jaguáry a ostatní divokou zvěř a pastevečtí psi, kteří hlídali ovce či dobytek (Janisch, 2000). Postupem času byl název moloss vymezen pro plemena mastiffů zahrnující dnešní španělské a neapolské mastiny, bulmastiffy a tibetskou dogu. Na počátku čtrnáctého století existoval ve Francii Doguin d´Aquitaine, jež byl potomkem francouzského molossa. Ten byl chován pro boj s medvědy, divočáky a jinými psy. Dle oblasti a pracovního využití, které splňovali, existovalo mnoho typů tohoto psa. Jejich vzhled se všeobecně lišil především barvou, typem srsti, tvarem skusu, avšak stavbou těla si byli velice podobní. Časem se zachoval preferovaný typ označovaný jako řeznický pes, jež byl používán francouzskými šlechtici a bohatými rodinami jako domácí strážce (Bíroš, 2005).

Historie šlechtění molossů


Moloss je nejen dar přírody, ale také výsledek šlechtění. Pokud lze již v té době mluvit o čistokrevnosti a o plemeni, psi kmene molossů rozhodně čistokrevní nebyli. Byli to kříženci původních épeirských pasteveckých psů s pasteveckými psy Keltů, což byli stepní asijští psi. Sehnerová (2006) uvádí, že již tehdy byli molossové lidovou selekcí cílevědomě šlechtěni, a to s ohledem na velikost, hmotnost a specifické povahové vlastnosti - bojovnost, neústupnost a oddanost pánovi. Do chovu byli vybíráni stále větší a mohutnější jedinci, podměreční a neduživci, štěkavci a bázlivci byli utráceni.

Velcí psi žijící na britských ostrovech údajně zapůsobili hlubokým dojmem na Caesara. Ten udělil jednomu ze svých důstojníků titul procurator cynegii a pověřil ho dopravou několika těchto psů do Říma. Jejich potomci se pak využívali v arénách a legiích. V této době se dají hledat kořeny cílené plemenitby. Kolem roku 80 př.n.l. dělili Římané psy do třech skupin - psi domácí, pastevecké nebo ovčácké a bojové nebo útočné (Bečková, 2003).

Všechna molosská plemena vznikla postupným přikřižováním několika plemen psů, proto se nedá říct, až na pár vyjímek mezi pasteveckými psy, že jsou to plemena starobylá a už vůbec ne čistá. Starobylí jsou pouze předci jejich plemen. Například kolem roku 1960 se BX využívala k osvěžení krve plemene tosa-inu (Koštová, 2002). Některá plemena molossů vznikla ve středověku, jelikož už tehdy byla potřeba psa s určitým exteriérem a především konkrétními povahovými vlastnostmi. Dle těchto dalších potřeb vznikla další plemena v novověku a několik plemen i v nedávné době, ba dokonce stále nová plemena ještě vznikají.

Ve 20. století hrozilo mnoha plemenům velkých psů vyhynutí. Díky Velké francouzské buržoazní revoluci, která se dotkla nejen BX, ale také ostatních molossů a dvěma světovým válkám, kdy nebylo snadné psy velkých plemen uživit, zbylo z mnoha plemen jen několik jedinců. Podle Sivákové (2007), bylo toto plemeno za války doslova téměř vyjezeno. Zachránily se údajně čtyři jedinci, jež byli využiti k regeneraci chovu. Příbuzenská plemenitba je zde tedy od samého počátku. K jejich velkému štěstí se našli nadšenci, kteří se zasloužili o obnovu těchto plemen. Plemena byla znovu vytvářena dle nejrůznějších písemných, ale také ilustrativních záznamů, k nimž patřili zejména historické knihy, kroniky, ale i staré kynologické časopisy. Při obnově plemen se využívalo především úzké příbuzenské plemenitby, jež měla negativní vliv na zdraví "nově vzniklých" jedinců. Bylo zde prováděno přikřižování pochybných nečistokrevných psů a následně psů plemen, která se těm původním v něčem jen zčásti podobala. Zvířata měla a mají z úzkého příbuzenského spojení zdravotní a psychické problémy stejně tak jako lidé. Již ve starověku bylo zakazováno spojení matky se synem, otce s dcerou, či dalších úzkých příbuzenských sňatků. Jen v některých civilizacích bývaly povoleny sňatky mezi královskými sourozenci. Proto se již v rodech šlechticů vyskytovali fyzicky i duševně postižení jedinci. Dnes genetičtí vědci a veterináři varují chovatele před pokračováním v chovu metodou příbuzenské plemenitby, jež s sebou přináší neustále rostoucí výskyt dědičných chorob (Sehnerová, 2000).

Sehnerová (2006) uvádí: "Většina současných molossů je více či méně přesným odlitkem plemene původního, ale materiál již není čistý kov, ale slitina.". Největší hrozbou bylo, že šlechtění molossovitých plemen podléhalo módě a komerci a tak je tomu bohužel dodnes. Naprosto nesmyslně se dává přednost co největším a nejtěžším zvířatům, následkem čehož trpí nemálo plemen molossů závažnými zdravotními problémy jako jsou deformace kloubů a celé kostry. Ačkoliv tato plemena byla původně využívána jako aktivní pracovní psi, dnes je mnoho jedinců těchto plemen neschopno větší fyzické zátěže a umírají relativně mladí.

autor článku Ing. Klára Jandová

Standard BX | 2část.

8. května 2016 v 12:29 BORDEAUXSKÁ DOGA (BX)

Vznik standardu:

1. standard "O povaze skutečných dog", Pierre Megnin, Le Dogue de Bordeaux, 1896
2. standard J.Kunstler, Etude critique du Dogue de Bordeaux, 1910
3. standard od Raymonda Triqueta ve spolupráci s MVDr.Mauricem Luquetem, 1971
4. standard - nové znění podle modelu F.C.I. z Jeruzaléma od Raymonda Triqueta ve

spolupráci s Philippem Sérouilem, prezidentem a předsedou "Société des Amateurs de
Dogues de Bordeaux", 1993

Plemenný Standard


F.C.I. Standard č. 116 / 20. 06. 1995 D

Země původu: Francie
Datum publikace platného originálního standardu: 14. 4. 1995
Použití: Hlídání, ochrana a odstrašení.
Klasifikace F.C.I.: Skupina 2 Pinčové a knírači,molossové a švýcarští salašničtí psi,

Sekce 2.1 (dogovití molossové). Bez zkoušky z výkonu.

Typem moloss s krátkou hlavou s konkávními liniemi. Bordeauxská doga je velmi silný pes se svalnatou, celkově harmonickou stavbou těla. Je spíše nízko stavěná, tzn. vzdálenost prsní kosti od podložky (volný prostor pod prsní kostí) je o něco menší než hloubka hrudníku. Podsaditý, svalnatý, impozantní, vzbuzuje velký respekt.

Důležité proporce: Měřeno od vrcholu ramene k vrcholu sedací kosti přesahuje délka těla kohoutkovou výšku zhruba v poměru 11:10. Hloubka hrudníku přesahuje polovinu kohoutkové výšky. Maximální délka tlamy odpovídá třetině celkové délky hlavy. Minimální délka tlamy odpovídá čtvrtině celkové délky hlavy. U psů odpovídá obvod hlavy přibližně kohoutkové výšce.

Chování a povaha: Jako dříve bojový pes se hodí spíše pro hlídací účely, které splňuje s pozorností a velkou odvahou, avšak bez agresivity. Je dobrým společníkem a svému pánovi je velmi přítulná a láskyplná. Klidná, vyrovnaná, s vysokým prahem vzrušivosti. Pes je v povaze zpravidla dominantní.

HLAVA: Mohutná, hranatá, široká, poměrně krátká a při pohledu zpředu trapézovitá. Podélné osy lebky a hřbetu nosu (směrem kupředu) konvergují.
LEBKA: U psů odpovídá obvod lebky, měřený na jejím nejširším místě, přibližně kohoutkové výšce. Feny mohou mít obvod lebky o něco menší. Tvar a objem lebky jsou tvořeny silně vyvinutými spánky, nadočnicovými a jařmovými oblouky a příčnou vzdálenosti mezi oběma kostmi dolní čelisti. Temeno hlavy je mírně konvexní. Odsazení čela neboli stop je velmi vyjádřen; se hřbetem nosu tvoří téměř pravý úhel (95 - 110 stupňů). Hluboká čelní rýha se ve směru k týlu zplošťuje. Čelo dominuje obličeji. Přesto je spíše širší než vysoké. Temeno hlavy vykazuje vrásky, uspořádané na obou stranách symetricky vzhledem ke středové rýze. Tyto hluboké a zatočené vrásky jsou volné v závislosti na tom, zda je vzbuzena pozornost psa.

OBLIČEJOVÁ PARTIE:

Nosní houba: široká, dobře otevřené nosní otvory, dobře pigmentovaná, barva odpovídá barvě masky; vyhrnutá nosní houba ("pršáček") je povolena, nos však nesmí být vmáčknut do obličeje.
Tlama:silná, široká, masitá, avšak pod očima ne odulá, relativně krátká; horní linie velmi lehce konkávní s přiměřeně vyjádřenými vráskami. Ke špičce čumáku se tlama prakticky nezužuje; při pohledu shora v podstatě čtvercová. S partií temene hlavy tvoří hřbet nosu velmi tupý úhel, otevřený nahoru. Při vodorovném držení hlavy se tupý, silný a široký konec tlamy nachází na tečně, spuštěné z nosní houby. Obvod tlamy je zhruba 2/3 obvodu hlavy. Jeho délka se pohybuje zhruba mezi třetinou a čtvrtinou celkové délky hlavy, měřené od nosní houby až týlnímu hrbolu. Dosažení těchto mezních hodnot (nejvýše jedné třetiny a nejméně jedné čtvrtiny celkové délky hlavy) je sice přípustné, avšak není žádoucí. Ideální délka tlamy je mezi uvedenými hranicemi.

Čelisti: velmi silné, široké. Bordeauxská doga má předkus (tento předkus je typickým znakem plemene). Zadní strana dolních řezáků bez dotyku před přední stranou horních řezáků. Dolní čelist je obloukovitě zahnuta nahoru. Brada je dobře vyjádřena a nesmí být ani přehnaně přesahovat před horní pysk, ani jím nesmí být zakryta.
Zuby: silné, zvláště špičáky; Dolní špičáky jsou odsazeny a lehce zakřiveny. Řezáky jsou dobře řazeny, především v dolní čelisti, kde by měly tvořit přímou řadu.
Horní pysk: masitý, lehce visící, lze ho stáhnout dozadu. Při pohledu z profilu probíhá dolní okraj pysků lehkým obloukem. Pysky překrývají po stranách dolní čelist. Vpředu se okraj horního pysku dotýká dolního pysku, pak po obou stranách spadá dolů a tvoří široké obrácené písmeno"V".
Líce: vystupující díky mimo řádně silně vyvinutým žvýkacím svalům.
Oči: oválné, posazené daleko od sebe. Vzdálenost mezi oběma očními koutky odpovídá zhruba dvojité délce jednoho oka. Upřímný pohled. Spojivka nesmí být vidět.
Barva oříškově nebo tmavě hnědá u psů s černou maskou; u psů bez masky nebo s hnědou maskou se tolerují poněkud méně tmavé oči, ale nejsou žádoucí.
Uši: poměrně malé, poněkud tmavší barvy než ostatní osrstění. V nasazení se přední okraj poněkud zvedá.Uši jsou zavěšené, avšak nejsou hadrovitě visící. Při vzbuzené pozornosti přiléhá přední okraj ucha k líci. Dolní okraj je lehce zaoblený; nesmí sahat dále než k oku. Uši jsou nasazeny poměrně vysoko, na úrovni hlavní temenní linie lebky, jejíž šířku ještě zdůrazňují

KRK: Velmi silný, svalnatý, téměř válcový. Bohatá volná měkká kůže. Střední obvod krku odpovídá téměř obvodu hlavy. Od hlavy je oddělen lehkým obloukem přiměřeně vyjádřené příčné prohlubně. Z profilu je jeho horní linie lehce konvexní. Dobře vyjádřený lalok začíná na úrovni hrdla a probíhá ve dvou záhybech až na předhrudí, aniž by však příliš visel. Krk, který je v nasazení velmi široký, přechází plynule v plece.

TĚLO (TRUP):
Horní linie: pevná, s širokým svalnatým hřbetem; dobře vyjádřený kohoutek; široká, velmi krátká a pevná bedra; záď přiměřeně skloněná k nasazení ocasu.
Hruď: mohutná, dlouhá, hluboká, široká, přesahující loket. Široké, silné předhrudí s konvexní dolní linií. Žebra dobře klenutá, avšak ne sudovitá ani sražená.

Obvod hrudníku musí přesahovat kohoutkovou výšku o 25 až 30 cm.
Spodní linie: obloukové vedení linií od hlubokého hrudníku k pevnému, přiměřeně vtaženému břichu; břicho není ani prověšené, ani vtažené jako u chrtů.

OCAS: Velmi silný v nasazení, pružný. Jeho špička dosahuje až k hleznu, ale nepřesahuje je. Nesený visící, hluboko nasazený; nezalomený a nezkrácený. V klidu visí; je-li pes v pohybu, zvedá se ocas z této svislé polohy všeobecně o 90o až 120o, aniž by se točil nad hřbet a aniž by byl zatočen.

KONČETINY:
Hrudní končetiny:
Silná stavba kostí. Velmi vyvinuté osvalení.
Plece: mohutné, osvalení plasticky vystupuje; lopatka uložena středně šikmo

(zhruba 45o k horizontále). Úhel mezi lopatkou a nadloktím je o něco větší než 90°.
Nadloktí: velmi svalnaté.
Lokty: ležící v ose trupu, ani příliš těsně přilehlé ke stěně hrudníku, ani vytočené.
Předloktí:při pohledu zepředu rovné nebo mírně skloněné zvenčí od loktů dovnitř ke středu těla - především u psů s velmi širokým hrudníkem Při pohledu z profilu stojí končetiny svisle.
Přední nadprstí: silné; z profilu lehce skloněné; při pohledu zepředu někdy mírně vytočené ven, aby se tak vyrovnal lehký sklon nadloktí.
Přední tlapy: silné, těsně uzavřené prsty; silné zahnuté drápy; dobře vyvinuté a jemné polštářky; přes velkou váhu chodí bordeauxská doga dobře po prstech, neprošlapuje.
Pánevní končetiny: Podsadité, dobře úhlené končetiny se silnou stavbou kostí.
Při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny rovnoběžné a svislé. Působí velmi silným dojmem, třebaže jsou pánevní končetiny poněkud méně široké, než hrudní končetiny.
Stehna: velmi vyvinutá a silná. Osvalení plasticky vystupuje.
Koleno: kloub paralelní se osou těla nebo lehce vytočený ven.
Bérce: relativně krátké, osvalené, sahající hluboko.
Hlezna: krátká, suchá; přiměřeně otevřený úhel hlezen.
Nadprstí: silné, bez paspárků.
Zadní tlapy: poněkud delší, než u hrudních končetin; prsty těsně semknuté.

CHODY: Na psa molosského plemene velmi pružné. Pružný a prostorný krok. Dobrý posun, vycházející z pánevní končetiny; prostorný pohyb hrudních končetin;, zvláště v klusu, což je způsob pohybu, kterému se dává přednost. Zrychlí-li klus, má pes sklon nést hlavu níže, horní linie se sklání kupředu a hrudní končetiny se ve snaze dosáhnout dál pohybují blíže k ose těla. Krátký cval s poměrně vyjádřeným svislým pohybem. Na krátké vzdálenosti může dosahovat velké rychlosti.

KŮŽE: Silná a dostatečně široká.

OSRSTĚNÍ:
Vlastnosti srsti: hladká, krátká a na dotek jemná srst.
Barva srsti: jednobarevná žlutá ve všech odstínech od mahagonové až po špinavě žlutou (isabela). Žádoucí je dobrá pigmentace. Malé bílé odznaky na hrudi a prstech jsou přípustné.
Maska:
Černá maska: maska bývá často jen málo rozšířená; nesmí dosahovat až na lebku. Může být provázena lehkým "přelivem" na lebce, uších, krku a horní straně těla. Nosní houba je černá.
Hnědá maska: (staré označení: "červená maska" nebo "hnědočerná") Nosní houba i okraje víček jsou hnědé.
Bez masky: barva srsti v odstínech žluté; kůže se zdá být červená (dříve označováno jako "červená maska"). Nosní houba je načervenalá nebo růžová.

VELIKOST A HMOTNOST:
Velikost: musí odpovídat přibližně obvodu hlavy.
Psi - kohoutková výška 60 až 68 cm
Feny - kohoutková výška 58 až 66 cm
Odchylka 1 cm dolů a 2 cm nahoru se toleruje.
Hmotnost: psi - nejméně 50 kg , feny - nejméně 45 kg.
FENY: měly by odpovídat všem základním znakům rasy, ale méně vyjádřeně.

CHYBY:Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů by se měla považovat za chybu, jejíž hodnocení musí být ve správném poměru se stupněm odchylky.
TĚŽKÉ CHYBY:

Nadměrná agresivita, bojácnost
Krátká a kulatá hlava s vystupujícíma očima
Přílišné zdůraznění buldokovitého typu (plochá lebka, hřbet nosu kratší, než čtvrtina celkové délky hlavy)
Výrazná stranová odchylka čelistí
Řezáky, viditelné i při zavřené tlamě
Klenutý (konvexní) hřbet
Ocas se srostlými obratli, pokud není vybočen do strany
Vtočené tlapy hrudních končetiny i lehkého stupně
Přehnaně vytočené tlapy hrudních končetin
Ploché stehno
Příliš otevřený úhel hlezna (strmé úhlení)
Úhly příliš uzavřené, "podstavěná" pánevní končetina
Hlezna kravský nebo sudovitý postoj
Strnulé nebo vzadu silně kolébavé chody
Nepřiměřeně drsně supící psi
Bílá na špičce ocasu nebo na přední straně končetin nad předním nebo zadním nadprstím
DISKVALIFIKUJÍCÍ VADY:
Dlouhá a úzká hlava s málo výrazným stopem; hřbet nosu delší než třetina celkové délky hlavy (nedostatky v typu v oblasti hlavy)
Hřbet nosu rovnoběžný s horní linií lebky nebo spadající; konvexní hřbet nosu
Zkřížené čelisti
Chybějící předkus
I při zavřené tlamě viditelné špičáky
Při zavřené tlamě neustále viditelný jazyk
Zalomený ocas, který je zalomen do strany nebo zatočený (jako vývrtka)
Zkřivený nebo zkrácený ocas
Křivé hrudní končetiny se silně prošlápnutým nadprstím
Úhel hlezna otevřený dozadu (hlezno pánevní končetiny ohnuté dopředu)
Bílý na hlavě nebo na těle, jiná barva srsti než "fauve" (žlutá)
Zjistitelné nedostatky, vedoucí k invaliditě

POZN.: Psi musí mít viditelně normálně vyvinutá varlata zcela spuštěná do šourku.

(Bečková, 2003)

Nyní je toto plemeno uznáváno mnohými kynologickými organizacemi po celém světě, z nichž nejvýznamnějšími jsou FCI, Kennel Club a United Kennel Club. Avšak American Kennel Club, největší kynologická organizace v USA toto plemeno stále neuznává (Bíroš, 2005).
autor článku Ing. Klára Jandová

Standard BX | 1.část

8. května 2016 v 12:29 BORDEAUXSKÁ DOGA (BX)

Význam standardu

O plemeni jako takovém se dá mluvit, až když je pro něj vytvořen plemenný standard. Ten je formulován nejen proto, aby se jednotlivá plemena od sebe odlišila, ale také z toho důvodu, aby mohlo docházet k hodnocení a srovnání kvalit jedinců daného plemene. Standard tvoří a posléze může měnit pouze země původu.

Plemenný standard zahrnuje všechny požadavky, jež jsou na ideálního představitele daného plemeno kladeny. Tedy by se měl ve všech exteriérových i povahových vlastnostech daným požadavkům co nejvíce blížit. Vzhled některých plemen, taktéž BX, se za posledních pár desetiletí značně změnil, přestože tyto změny nebyly ve standardu zachyceny. Otázkou na tuto odpověď je především to, že spousta standardů je poměrně strohých a sobě se podobajících a je zde spousta prostoru, jak si standard vyložit po svém. U BX se jednalo především o změnu v délce a tvaru lebky a jejich tělesné stavby. Standard musí zahrnout nejen exteriér zvířat, ale také jejich povahové vlastnosti a jedinci s odchylkami od normálního chování či dokonce psi vykazující agresivitu, by měli být z chovu jednoznačně vyřazováni.

U každého plemene je kladen větší důraz na určitou část těla, která je pro plemeno typická. U BX je to brachycefalie lebky a jejich "neatletičnost". Je to především módní trend, který je nesmyslně vyzdvihován. Následkem těchto módních trendů má toto plemeno zdravotní problémy s dýchacími cestami a alergiemi a následkem jeho těžkopádnosti problémy také s pohybovým aparátem (Nohelová, 2001).

Zařazení dle FCI


FCI je Mezinárodní kynologická federace, zabývající se plemeny psů a kynologií, jež vznikla v roce 1911. V Belgii byla znovu obnovena roku 1921, když po 1. světové válce zanikla. Členy organizace je v současné době 80 zemí. FCI je zodpovědná za překlad a doplňování standardů, na nichž jsou založeny posudky na výstavách či bonitacích (Procházka, 1994). V dnešní době existuje rozdělení do deseti skupin dle FCI. Přičemž každá skupina je charakterizována společnými znaky pro všechna plemena, jež jsou zařazena do stejné FCI skupiny.

BX zařadilo FCI do skupiny 2, kam patří pinčové, knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi, dále do sekce 2, což jsou molossoidní plemena a podsekce 2.1. dogovití molossové.

Dogovití molossové jsou mohutní silní psi s volnější kůží, flegmatickou, zároveň však odvážnou povahou, kteří jsou zcela bezmezně oddáni svému pánovi. Dostanou-li se do správných rukou, jsou milí k dětem i ostatním zvířecím členům rodiny. Výchova nesmí být nikdy příliš tvrdá. Na oplatu za četné pochvaly a odměny vám budou věrně sloužit a budou vždy oddanými společníky. Všichni molossové jsou výborní hlídači celé rodiny i majetku. Pokud ovšem přijde návštěva, respektují to a nikdy nikoho bezdůvodně nenapadnou. Hlídají spíše svým vzhledem, jímž vzbuzují dojem mohutného ostrého psa, který je však v jádru mírumilovným tvorem.

BX je velmi silný osvalený pes, působící harmonickým dojmem. Budí dojem podsaditosti a je kompaktně stavěná. Hlava je mohutná a široká s předkusem vzbuzujícím respekt. Krk je silný, svalnatý, na hrdle s volnou kůží. Hřbet je široký a svalnatý s krátkými a pevnými bedry. Má hluboký a široký hrudník a kratší končetiny. Její pohyb je pružný a prostorný. Srst je krátká a hladká od barvy mahagonové až po plavou. Srst by měla být jednobarevná. Přípustné jsou jen bílé skvrny na hrudi a na prstech končetin. Masku může mít černou či hnědou nebo nemusí mít vůbec (Bečková, 2003 ).

Historie standardu


Kolem roku 1883 po tom, co někteří chovatelé obohatili krev BX o krev mastiffa, oznámili Pierre Mégnin a Markíz de Cherville výboru ústřední psí společnosti svoje nerozvážné pokusy a požadovali, aby byla konečně věnována pozornost vypracování řádného standardu. Žádost těchto kynologů nezůstala bez odezvy, protože jedním z prvních činů tohoto výboru bylo zpochybnění odborných vědomostí hodnotitelů (většina ze Spojeného království a Nizozemí), kteří se o toto plemeno nikdy nezajímali, dokonce ho ani neviděli, natož aby dokázali objektivně příslušníky tohoto plemene posoudit (Bíroš, 2005).

Profesor porovnávací anatomie z Bordeaux, J. Kunstler, vyhotovil na požádání Paula Mégnina, ředitele časopisu L Éleveur (chovatel), studii s názvem: Prolégoménes pour servir á ĺétablissement du standard du Dogue de Bordeaux. Ta však neměla příznivou odezvu. Existovala spousta sporných otázek ohledně dogovitého typu a rozmanitost plemene i nadále přetrvávala. Hlava a velikost těla se měnila podle jednotlivých chovatelů. Vyskytoval se nejen předkus, ale také skus nůžkový. Také barva masky byla různorodá. V této době převládaly tři různé typy dog dle výskytu: Toulousain (Toulouse), Parisien (Paříž) a Bordelais (Bordeaux). Toulousain nejstarší a nejproslulejší typ, měl větší, masivnější hlavu s trochu kratším čenichem, červenou nebo světle či tmavě žíhanou barvu, ale jinak byl velice podobný dnešní BX. Bíroš (2005) uvádí, že Parisien měl skus nůžkový až po předkus téměř jednoho palce. Borelais se nejvíce podobal BX popsané v dnešním standardu. Ve vědeckém museu v Bordeaux jsou dva vycpaní představitelé plemene, pes typu Touloussain a fena typu Bordelais, velice podobná dnešním fenám (Oliff, Class u. a., 1999).

V tomto čase bylo třeba čekat až do roku 1926, dokud se neukončily spory a standard byl schválen tak, aby vyhovoval oběma stranám, protože připouštěl existenci dvou odlišných znaků. Červeného - dnes hnědého a černého nosu. V roce 1971 byla vydána kompletní formulace standardu a ta konečně umožnila plemeni uznání v mezinárodní kynologické organizaci. Od roku 1972 bdí nad tímto francouzským plemenem Společnost milovníků bordeauxské dogy(Societe Des Amateurs De Dogues De Bordeaux), jejímž prezidentem je Michel Guignard. Ten usuzuje, že toto plemeno se již dobře adaptovalo na území Francie a odhaduje jeho počet na více než 1000 kusů. Své obdivovatele našla BX také v Německu, Belgii, Nizozemí, Švýcarsku, Španělsku ale i na americkém, africkém a asijském kontinentě (Bíroš, 2005).


Diskuze

8. května 2016 v 12:18 | BX - HIX krycí pes |  NÁVŠTĚVNÍ KNIHA

NÁVŠTĚVNÍ KNIHA

Místo pro Vaše vzkazy, připomíny, názory a dotazy.